ROZHOVOR - Když bylo Nadě Urbánkové čtrnáct, přepověděla jí kartářka, že bude nejslavnější, až bude nejstarší. Ve svých dvaasedmdesáti letech pětkrát měsíčně vystupuje s kapelou Bokomara, hraje v divadle a o víkendu vysílá v rádiu. V polovině května chystá velký koncert v Praze. V malebném Želivě, kde už pět let žije, nám prozradila nejen to, na co se mohou diváci těšit na koncertě, ale rozpovídala se i o šílených fanoušcích, kteří ji pronásledovali.
EZ: Co vás přivedlo do Želiva?
Přivedl mě sem jeden premonstrátský kněz, který byl tenkrát jako bohoslovec v Bratislavě. Požádal mě, jestli bych nepřijela zazpívat k nim do kostela. Tak jsem tam jela a zazpívala – tenkrát to bylo takové speciální představení s vězni a s delikventy, podporované ministerstvem kultury Slovenské republiky. Bylo to hrozně hezké a tenhle mladý muž se mi potom po čase ozval, že byl „převelen“ do premonstátského kláštera v Želivě, ať se přijedu podívat. Přijela jsem a do tohohle místa jsem se zamilovala. Potom se tu uvolnil malý byt, tak jsem si ho pronajala a od té doby tady žiju.
EZ: Jak na vás reagují místní lidé?
Už si zvykli, jsem tu pět let. Mám tady spoustu báječných přátel, sousedů, kteří mi pomáhají. Jsem za to strašně ráda, protože s přibývajícím věkem ubývá sil, takže když potřebuju donést tašku s nákupem, tak sousedka Dana přiběhne a pomůže mi.
(Foto: Korzo)
EZ: Jaké máte vztahy s mnichy? Znáte se s nimi?
Samozřejmě, znám je všechny. Jsou to úžasní lidé. Oni byli ti, kteří mi podali pomocnou ruku, když jsem sem přijela, a to jsem na tom byla opravdu velmi špatně – nemyslím po zdravotní stránce, ale prostě jsem v jednu chvíli přišla o všechno. Jeden čas jsem dokonce bydlela u nich v klášteře, občas jsem jim tam vařila a oni se ke mně chovali výborně. Dodneška, když třeba někdy potřebují zazpívat v kostele, tak jdu a zazpívám a cappella (bez hudebního doprovdu – pozn. red.) před oltářem.
BYLA JSEM JAKO PROUTKAŘ
EZ: Vrátím se úplně na začátek. Pocházíte z Nové Paky. Jaké bylo vaše dětství?
Myslím, že hezké. Byli jsme chudá rodina. Táta byl stavební dělník, maminka tovární dělnice. Takže nebylo nazbyt nikde nic, peníze žádné, majetky jsme neměli, ale vzhledem k tomu, že jsem nejmladší ze třech holek, tak jsem se, myslím, měla dobře.
EZ: Vystudovala jste zdravotnickou školu. Proč jste si zvolila zrovna tu?
Protože nebylo zbytí. Já jsem nechtěla na zdravotnickou školu, chtěla jsem jít na gymnázium a pak třeba na nějakou vysokou školu, ale to už bylo obsazené. Za komunistů to bylo tak, že kdybych rok čekala na další umístění třeba do gymnázia, tak bych musela jít do takzvaného výrobního procesu, někam do fabriky, a to jsem nechtěla. Tak jsem jsem šla do školy, kde bylo ještě volné místo a kde byla maturita. Říkala jsem si, podstatná je maturita, pak s ní můžu něco udělat.
EZ: A bavilo vás to?
Ze začátku ne, protože jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Ale posléze, když už jsem začali chodit do špitálu na praxi, jsem si uvědomila, jak je důležité nejen po stránce vědění, ale i po stránce duchovní přistupovat k nemocnému člověku, který potřebuje někoho, kdo s ním souzní, kdo ho pohladí, řekne mu hezké slovo, kdo jenom neprolétne s léky a s injekcí a pak ho zase nechá.
EZ: Takže v tomhle vás to uspokojovalo?
Určitě mě to bavilo. A myslím, že jsem byla docela šikovná, dokonce jsem se naučila výborně píchat takzvané intravenozní neboli nitrožilní injekce. Když jsem potom byla v nemocnici v Josefově už jako sestřička, tak když nemohli nalézt žílu, tak mě volali a já jsem byla jako proutkař – vždycky jsem ji někde našla. Dodneška si to pamatuju, a kdyby bylo potřeba, tak bych to zvládla – to se nezapomíná.
POVOLÁNÍ ZPĚVAČKY NEBYLO DŮSTOJNÉ
EZ: A zpívala jste už v té době?
Já jsem zpívala pořád. Zpívala jsem od chvíle, kdy jsem se narodila.
EZ: Byla jste i v nějakém sboru?
Na základní škole jsem začala chodit do houslí a pan učitel rychle poznal, že mám hudební sluch a dobrý hlas. Pak jsem zpívala na různých akademiích, schůzkách, rodičovských sdruženích. Takže jsem věděla, že bych moc chtěla zpívat. Proto jsem měla ideu, že bych chtěla nejdřív na gymnázium a potom na nějakou uměleckou školu. To nevyšlo, ale zpívání jsem milovala a zpívala jsem.
(Foto: Korzo)
EZ: Snila jste jako holka o tom, že byste chtěla být zpěvačkou?
To ani ne. V době, kdy jsem byla hodně mladá, teprve začínalo rádio, televize nebyla vůbec, kino k nám jezdilo jednou za čtrnáct dní. Takže mít nějaké povědomí o tom, kde je jaká škola, kde co studovat, neexistovalo. A hlavně povolání zpěvačky nebo herečky nebylo moc důstojné, to nikdo moc nechtěl. A maminka mi říkala: „Dělej něco pořádnýho.“
Ale stejně to ve mně bylo. U nás na půdě jsem našla sérii fotografií hollywoodských herců. Na zadní straně bylo napsáno, kdo to je, v jakých filmech hrál. Na svém dětském srdéčku jsem nosila fotografii Roberta Taylora, což byl nádherný mužský.
EZ: Kde se u vás ty fotografie vzaly?
Zůstaly tam po někom, kdo tam bydlel před námi. To víte, půda. Nevím, jestli jste někdy byla na venkovské půdě...
EZ: Ano, je tam plno pokladů.
To je něco úžasného, tam nacházíte neskutečné poklady. Mezi nimi byla i série těchhle fotek – Rita Hayworth a všechny největší prvorepublikové hvězdy. A tenkrát jsem si vysnila, že by bylo bezvadné hrát ve filmu, v divadle, zpívat, tančit. První příležitost jsem k tomu dostala u nás v Borovničce, protože pan učitel, který mě učil na housle, začal chodit s mojí prostřední sestrou a založili u nás divadelní soubor. Díky tomu jsem poprvé vstoupila na jeviště a to mě už tenkrát okouzlilo. Zrálo to ve mně a říkala jsem si – to bych opravdu moc chtěla.
EZ: Když jste se rozhodovala opustit civilní zaměstnání a jít do světa showbusinessu...
Tomu se tenkrát neříkalo showbusiness, to nikdo nevěděl, že existuje. Já jsem šla do divadla jako elévka. A to jenom proto, že jsme hráli ochotnické divadlo v Jaroměři v souboru Vrchlický a v Jiráskově Hronově, což byla soutěž amatérských divadel, jsme získali první místo. Díky tomu jsem dostala nabídku do Pardubického divadla.
EZ: A váhala jste dlouho, jestli odejít z nemocnice?
Ne, ani vteřinu. Ve chvíli, kdy přišla tahle pozvánka, jsem řekla, že odcházím.
EZ: Jaké byly vaše začátky v Pardubicích?
Složité, těžké. To víte, venkovská holka, která nemá absolutně žádnou praxi v ničem – v mluvení, ve zpívání, v pohybu. Ale byly tam dvě starší herečky, pro které už jsem nebyla konkurence – byly tam mladší, které neměly radost, protože jsem byla mladá a pěkná, tak na mě koukaly spatra – ale tyhle dvě už měly kus života za sebou a rozhodly se, že mi pomůžou. Naučily mě líčit se, jak se hýbat, jak mluvit – a za to jsem jim byla moc vděčná.
MĚLA JSEM KLIKU NA ŠÍLENCE
EZ: Jaké to pak bylo, když vás znal celý národ a lidé se za vámi otáčeli?
Nejdřív jsem si to docela přála, ale čeho je moc, toho je příliš. Dělalo mi to radost, pak to narůstalo, v 70. letech už toho bylo až moc, ale pořád ještě lidi nebyli tak drzí a voražený jako jsou dneska.
EZ: Měla jste nějaké fanoušky, kteří vás obtěžovali?
Měla jsem dva takové. Jeden mi psal do Semaforu. Nejdřív mi psal hezké dopisy, pak mi poslal třeba obálku, ve které byla moje fotografie s vydloubanýma očima a u toho bylo napsáno, že jestliže s ním nepůjdu, tak mě takhle vydloube oči ve skutečnosti.
EZ: Jak jste to řešila?
Zatím jsem to nechala, až mi jednou přišel dopis, kde byly vydloubané oči, nos, pusa, zuby a uši a u toho byl přiložený klíč. U toho bylo napsáno, že po představení mě bude čekat ve Františkánské zahradě a že jestli s ním nepůjdu, bude zle. To už jsem nevydržela, vzala jsem dopis a šla za naším ekonomickým ředitelem Ivánkem Englichem a říkám: „Ivánku, hele, tohleto asi není normální.“ On se vyděsil, zavolal policajty, a když jsme potom po představení šli, tak jsme ho tam našli.
EZ: Šli jste tam i s policií?
Policie tam šla s námi. Chytili ho, zavřeli a pak zjistili, že je to známý delikvent, že je to šílenec. A na šílence jsem měla kliku. Pak jsem měla ještě jednoho takového. Toho jsem potkala v Táboře, kde jsme natáčeli Možná přijde i kouzelník. Byla jsem na obědě a naproti seděl starší, velmi noblesně vyhlížející pán, který uctivě pozdravil, nechal mě najíst, pak přišel, omluvil se, že nechce obtěžovat, ale že mě má rád a takové ty normální řeči. Představil se, že je profesor matematiky a fyziky, že už je v penzi, ale že by se mnou rád šel na procházku. Tak jsem řekla, že jo – kdybych ho, starýho dědka, strčila, tak upadne, protože to byl takový věchýtek. Tak jsme šli a já říkám: „Počkejte, já si potřebuju koupit boty.“ Tak jsem zašla do obuvnictví, vybrala jsem si boty – a on mi je zaplatil. A to mě trošku vyvedlo z míry. Říkala jsem si, počkej, co on očekává, dědek. Řekla jsem mu, že už musím jít, měli jsme zkoušku a večer už jsme točili s lidmi. A pan režisér ještě říkal: „Prosím vás, až bude děkovačka, tak ne abyste tam měli někoho, kdo by vám donesl kytku. Žádný kytky, je vám to jasný?“ A my: „No jasně, tak ať nikoho nepustí, budou tam jenom lidi, kteří mají lístky.“ Tak jsme odehráli představení, a když jsme se klaněli – to je dokonce natočené – odkudsi z temnoty se najednou vyřítil tenhleten stařík a měl kytku v květináči. A hrnul se ke mně na jeviště. Já jsem pak dostala od pana režiséra tak strašně vynadáno. Marně jsem se vymlouvala, že za to opravdu nemůžu. (smích)
Pak jsem odjela do Prahy a jeli jsme s kapelou někam na zájezd. Moje sestra byla u mě v bytě a o všechno se starala, než přijedu. Když jsem se vrátila, říkala mi: „Prosím tě, byl tady takový starší pán, který říkal, že tě zná a že by byl hrozně rád, kdybys mu zavolala na tohle číslo, že by s tebou nutně potřeboval mluvit.“ A já říkám: „Tys ho pustila dovnitř?“ „Jo, on to je nějaký profesor matematiky.“ Tak jsem si vzala to číslo, a když jsem tam zavolala, tak se ozvalo: „Tady psychiatrická klinika Bohnice.“ (smích) Tak jsem se představila a ptám se, jestli je tam tenhle pán. Sestra mi povídala: „Vy jste měla velké štěstí. To je člověk, který nám utekl, je to nebezpečný šílenec, člověk, který zavraždil svojí manželku.“ On byl skutečně profesor, ale pak se mu to nějak přehodilo v hlavě a zavraždil svoji manželku. Takže takhle jsem mohla dopadnout.
ZA BRÝLE JSEM SE STYDĚLA
EZ: Vy jste známá především svými brýlemi. Svého času jste jich měla kolem 200. Kolik jich máte teď?
Tak padesát, šedesát. Řekla jsem si, že je škoda, že je lidi nevidí, vybrala jsem ty nejkurioznější a se Šárkou Kocandovou z jihlavské optiky jsme vymyslely putovní výstavu brýlí. Už byla na třech místech a architekt Kuchař k ní udělal krásné panely s historkami odkud jsou, kde se vzaly.
EZ: Vy jste ale brýle zpočátku nenosila.
Vymyslel mi je pan Suchý, který viděl, že je nosím na zkoušku a na představení ne. Říkal mi, ať je nosím i na představení.
EZ: A proč jste je nenosila?
Protože jsem se za ně styděla, jako tenkrát všechny holky. A on my říkal: „Nos je na představení, ty brýle ti sluší. Uvědom si, že budeš jediná zpěvačka na světě, která bude vystupovat v brýlích. Všichni si tě budou pamatovat.“ Na to jsem slyšela, začala jsem je nosit a opravdu to tak bylo.
(Foto: Korzo)
EZ: Myslíte si, že jim vděčíte za svou kariéru?
Určitě. Kdybych byla bez brýlí, budu normální. A víte, kolika lidem, kteří museli nosit brýle a styděli se za to, jsem pomohla? Dneska jsou krásných brýlí mraky. Tenkrát nebylo nikde nic. Já jsem si je kupovala v drogérii, různě jsem si je malovala lakem na nehty, dělala jsem tam dírky, dávala jsem na ně kamínky, věšela jsem peříčka a můj optik mi do nich dával moje dioptrie.
EZ: Takže spoustu z nich byla vaše vlastní tvorba.
Ano, vlastně jsem dělala výtvarné umění.
EZ: A máte ještě některé z nich schované?
Bohužel nemám. Ale teď jsem měla jedny, které se mi zdály takové nanicovaté, tak jsem si z bílých udělala červeno-bílé. Udělala jsem si je proužkované. Pak mě to přestalo bavit, tak jsem to zase odlakovala a zase mám bílé brýle. (smích) To si ale může zkusit každý. Když si najdete nějakou kvalitní barvu, tak si můžete vymyslet suprové brýle.
EZ: Před dvěma lety jste zmiňovala, že jste byla na operaci s očima a při té vám vyměnili čočky...
Ano. Já bych bývala nešla, ale zjistila jsem, že když je šero, tak se mi zamlžují oči. Říkala jsem si, že to není normální, tak jsem šla k očařce a ta zjistila, že mám šedý zákal. Doporučovala mi, abych si nechala vyměnit čočky, že se ho zbavím a nebudu muset nosit brýle. A když, tak jenom kvůli image. Tak jsem to udělala.
EZ: A neváhala jste, jestli na operaci nejít?
Vůbec ne. Na klinice v Krči byla paní doktorka Baráková, která se vyškolila v Americe. Ta mi řekla, jak to bude probíhat, takže jsem věděla, že během půl hodiny bude jedno oko odoperované. Slyšela jsem jenom zvuk, protože to nebylo laserem, ale ultrazvukem.
EZ: To je neobvyklá metoda.
Je to neobvyklé, ale naprosto špičkové. Mně to tenkrát zaujalo, a protože pracuju pro rádio, tak jsem při operaci druhého oka poprosila paní doktorku, jestli si to můžu natočit jako reportáž. Takže mám reportáž ze své vlastní operace. (smích)
ŽÁDNÝ COMEBACK – JSEM TU POŘÁD
EZ: V květnu chystáte koncert, který se také bude nést ve znamení brýlí...
Ano, bude se jmenovat Růžové brýle Nadi Urbánkové.
EZ: Čí to byl nápad?
V podstatě můj. Bylo to v době, kdy jsme začali hrát Hello, Dolly! Nejdřív jsme ji hráli ve Švandově divadle, ale protože se lidem líbila, tak se producent domluvil s producentem v Hybernii, jestli bychom ji mohli hrát tam. A jednoho dne, když jsem seděla dole v baru, za mnou přišel neznámý muž a říkal: „Paní Urbánková, co byste říkala tomu, kdybyste si tady v Hybernii udělala koncert?“ Já jsem se rozhlédla, kde je schovaná kamera, že si ze mě někdo dělá srandu. A on říkal: „Ne, ne, já to myslím vážně, já se jmenuju Izakovič, jsem hlavní manažer tohoto divadla a řekl jsem si, že vám to nabídnu, kdybyste měla zájem.“ Já na to: „To víte, že mám zájem, ale jen aby tam přišli lidi.“ Pak už jsme začali jednat vážně, ptal se, jestli mám scénáristu, a mě napadl člověk, kterého znám hrozně moc let, což byl Ivan Rössler. Zavolala jsem mu, on se domluvil s panem Izakovičem, dal to dohromady a mluvili jsme o brýlích a myslím, že to byl Ivanův nápad, že by se to mohlo jmenovat Růžové brýle Nadi Urbánkové. Podtext znamená, že i když dostanu přes hubu, stejně se na svět koukám jakoby růžovými brýlemi.
EZ: Už jste ale poměrně dlouho neměla větší koncert.
Hraju s kapelou. Ale nikam se nevnucuju a nikdy jsem to nedělala, abych někam telefonovala nebo leštila kliky a prosila o kšeft. Vždycky to bylo naopak, vždycky někdo oslovil mě.
EZ: Jak často v současnosti vystupujete?
Průměrně pětkrát do měsíce. Kromě toho mám hlavně rádio v Jihlavě, Český rozhlas Region, kde každou sobotu a neděli živě uvádím Písničky pro Vysočinu. V neděli ráno mám takzvaný Sváteční tandem, kam si zvu různé zajímavé hosty.
EZ: Jak jste se do rádia dostala?
Ředitel Nováček za mnou přijel do Želiva a nabídl mi práci v rádiu. Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem si v dobách raného mládí s Pilarkou (zpěvačkou Evou Pilarovou – pozn. red.) říkali, co budeme dělat, až budeme staré baby. A Pilarka říkala: „Já asi skončím někde v báru, tam bude přítmí, nebude vidět, že mám velký zadek a vrásky.“ A já jsem říkala: „Hm, tak to já bych radši do rádia. Tam taky nebudou vidět vrásky a velký zadek. Když udržím myšlenku a budu mít trošku hlas, tak to bude bezvadný.“ A splnilo se mi to.
EZ: Může být váš chystaný koncert chápán jako comeback?
Já nemám to slovo ráda. Nikdy jsem neodešla ani se nevracím, já jsem tady pořád. (smích) Čirou náhodou je to větší koncert než normálně.
EZ: Takže další podobný neplánujete?
Když mě někdo osloví, půjdu dál. Ale není to takové: teď budu v Hybernii a pak nastane šňůra, pak to vezmu přes Nashville a Carnegie Hall. Ne, nic takového.
EZ: Chystáte nějaké nové písničky nebo zazní pouze osvědčené hity?
Pořád zpívám své staré fláky. Lidi to pořád chtějí. Ať přijedu kamkoliv, když zazpívám nějaké nové, řeknou: „Zazpívejte nám Viléma.“ (píseň Vilém peče housky – pozn.red.). Na tomhle koncertu budu mít dvě nové písničky. Jste první, komu to prozrazuju. První, která bude úvodní, se jmenuje Růžové brýle, text mi k ní napsal Ivan Rössler a muziku Michal David. A druhou mi napsala moje dcera, text i hudbu, a je to společný duet Naděje má křídla. Ten zase zazní na závěr koncertu. Bude to naše první společné veřejné vystoupení. Text je nádherný, muzika taky. Právě to míchá a v příštím týdnu bychom to měli natočit.
EZ: A nechystáte i CD?
Dneska je přecédéčkováno. Navíc si to CDčko koupí málokdo, lidi si to stáhnou z internetu, takže se mi do toho ani nechce. Uvidíme. Nerada plánuju hodně dopředu. Beru věci tak, jak přicházejí.
